Základní a Mateřská škola ve Volenicích je vzdělávacím zařízením, která učivo o válce přeměňuje v názorný příklad. Každý rok připomíná transport smrti, jenž má s Katovicemi a Volenicemi úzkou spojitost. Celá škola, včetně dětí ze školky, jde v průvodu na místní hřbitov. Všichni nesou kytičky, ti větší věnce. Pietní akt, který organizuje obec Volenice, tamější základní škola a Český svaz bojovníků za svobodu, je vzpomínkou na 20. dubna 1945. Ten den stál v nedalekých Katovicích od časného rána nákladní vlak převážející politické vězně z celé Evropy. Kolem deváté hodiny začal spojenecký nálet. Německé stráže se utíkaly schovat do krytů, ve vozech zůstaly stovky lidí. Jediný člověk, který se nebál a odvážil se pomoci těm, kteří naříkali v zavřených vagónech, byl železničář František Gál. Ten otevřel tři vagóny, ze kterých vyskákalo dvě stě svobodných lidí.
Po skončení náletu začala honička strážných na uprchlé vězně. U osady Sloučín byli někteří dostiženi a nemilosrdně postříleni. Šest obětí této štvanice je pochováno právě na volenickém hřbitově. Další utečence Němci zastřelili u Katovic a u Střelských Hoštic. Většina uprchlíků však za vydatné pomoci místních lidí přežila. Na půdách a ve sklepích je místní skrývali až do konce války.
Na akci, organizované ředitelem Luďkem Cimrhanzlem za Základní a mateřskou školu Volenice, Karel Papež starosta obce Volenice a Českým svazem bojovníků za svobodu bylo opět především více jak 150 dětí. Tak jsem se snažil jim říci, že od malička je rodiče i paní učitelky ve školce a následně ve škole učí nejen nejrůznější vědomosti z českého jazyka, matematiky, přírodopisu, dějepisu, zeměpisu, chemie a dalších a dalších předmětů, ale také je učí další důležité věci – jak se jeden k druhému chovat, jak k sobě být slušný, ohleduplný, laskavý…
My přítomní dospělí jsme se většinově narodili po druhé světové válce. Pamatovali si ji ale naši rodiče a prarodiče, kteří ji na vlastní kůži zažili. Doufali jsme, že nás válka nikdy nepotká - teď ji ale máme vlastně kousek od nás. Dětem jsem připomínal, že na hranice s Ukrajinou je to ze Strakonic zhruba stejně daleko, jako k moři do Chorvatska. Proto věřím, že díky připomínání obětí druhé světové války rostou ve škole ve Volenicích zodpovědní mladí lidé, kteří ví, že žádná válka nepřinese nikdy nic dobrého, ale zanechá za sebou spoušť, která se napravuje dlouho. Je důležité na to nezapomínat !